Leukocytóza

Leukocytóza je zvýšení počtu bílých krvinek (leukocytů) v krevním řečišti nad obvyklý referenční rozsah. U dospělých bývá horní hranice normy kolem 10–11 tisíc na mikrolitr, u některých laboratoří mírně jinak. Diagnóza se stanovuje na základě krevního obrazu a doprovodných vyšetření.

Příčiny leukocytózy jsou různorodé. Nejčastějšími jsou reakce na infekce (zejména bakteriální), zánětlivé či necrotické procesy, akutní fyzická zátěž a stres. Dále mohou hrát roli těhotenství, kortikosteroidní terapie, stimulace kostní dřeně a některé alergické stavy. Leukocytózu lze rozdělit podle predominujících typů leukocytů na neutrofilní, lymfocytární, monocytární a eosinofilní.

Rozlišení mezi benigní leukocytózou a závažnějšími stavy je důležité. Leukemoidní reakce může dosahovat vysokých hodnot WBC (často nad 50 000/μl) a je spojena s infekcí či jiným stresujícím stavem, má obvykle zvýšený LAP (látkovou aktivitu), na rozdíl od některých maligních onemocnění. U podezření na leukémii je nutné doplnit další vyšetření.

Diagnostika a sledování leukocytózy zahrnuje primárně kompletní krevní obraz s diferenciálem, případně další testy podle podezření na konkrétní příčinu. U některých stavů se provádí vyšetření kostní dřeně, cytogenetické a molekulárně genetické testy (např. pro detekci BCR‑ABL u CML).

Management leukocytózy je orientován na léčbu základní příčiny. Ve většině případů jde o reverzibilní reakci; u leukemoidní reakce se řeší infekce či jiný vyvolávající stres. U podezření na maligní onemocnění je spolupráce s hematologem a případná cílená či chemoterapeutická léčba.