vírusy

Viry jsou submikroskopické, obligátní intracelulární parazité, kteří nemají vlastní metabolismus ani schopnost rozmnožovat se mimo hostitelské buňky. Genom viru může být DNA nebo RNA a bývá jednovláknový (ss) či dvouřetěncový (ds). Kapsid je proteinový obal, který chrání genom a často zajišťuje vstup do buňky. U některých virů bývá obalen lipidovým obalem, který usnadňuje průnik do hostitele.

Replikace začíná po vstupu do buňky a využívá hostitelskou mechaniku k syntéze virových proteinů. Viry vstupují do buňky obvykle přes specifické receptory a následně endocytózou nebo fúzí membrány. Po uncoatingu se uvolní genom; podle typu viru se replikuje buď za pomoci hostitelských enzymů, nebo s využitím vlastních. Nové viriony se skládají z kapsidu a nukleové kyseliny a opouštějí buňku buď lyticky, nebo více postupně prostřednictvím budování obalu a exocytózy.

Klasifikace virů rozlišuje DNA viry a RNA viry; dále se dělí podle toho, zda je nukleová kyselina jednovláknová či dvouřetěncová a zda jsou obalené nebo neobalené. Tvar kapsidu se může lišit: icosahedrální, helikální či komplexní. Z významných čeledí patří Herpesviridae (dsDNA, obalené), Orthomyxoviridae (segmentované ssRNA, obalené) a Retroviridae (ssRNA s reverzní transkriptázou).

Viry napadají rostliny, živočichy i bakterie (bakteriofágy). Jsou vysoce variabilní a rychle se mění mutacemi a rekombinacemi, což vytváří nové kmeny. Některé infekce bývají latentní, jiné karcinogenní (např. HPV, EBV, HHV‑8, HBV, HCV).

Diagnostika zahrnuje PCR, sekvenování a serologii. Léčba antivirotiky cílené na virové enzymy existuje pro některé viry; u většiny infekcí se používá podpůrná terapie. Prevence spočívá ve vakcinaci, hygienických opatřeních a kontrole zdrojů.

Historie virologie se váže k Dmitriji Ivanovském a Martinovi Beijerinckovi, kteří v 19. století popsali látku schopnou infikovat rostliny. Roku 1935 byla tabáková mozaika (TMV) poprvé krystalizována W. Stanleyem.