svaování

Svařování je výrobní proces spojující dva díly nebo více materiálů, nejčastěji kovů, vznikem jejich fúze v oblasti styku. Spoj je pevný, chemicky i mechanicky odolný a často slouží jako trvalý celek. Materiály se liší podle typu a tloušťky, používají se oceli, nerezová ocel, hliník, měď i plasty. Při svařování se materiál často zahřeje nad bod tavení a spoj vzniká buď samotným tavením, nebo tlakovým spojováním doplněným vhodným materiálem.

Mezi hlavní metody patří fusion svařování a bezprostřední metody spoje. Fusion svařování zahrnuje ruční obloukové svařování (SMAW), MIG/MAG svařování (GMAW), TIG svařování (GTAW) a také pokročilejší laserové nebo elektroneutrální svařování. Dále existují elektrofúzní a laserové techniky. Bezprostřední, nebo odporové svařování, zahrnující bodové a tvarové svařování, využívá tlak a elektrický odpor k vytvoření spoje bez řízeného tavení. Frikční svařování a další bezrozdílné metody tvoří další skupiny.

Proces vyžaduje vhodný filler materiál a ochranné prostředí. U MIG/MAG a TIG svařování se používají přídavné dráty a ochranné plyny (např. argon, CO2) k ochraně tavby před oxidací. Povrchová příprava, čistota a správná volba metody jsou klíčové pro kvalitu spoje. Vlastnosti výsledného spoje ovlivňují např. pevnost, houževnatost a odolnost proti korozi.

Bezpečnost a kvalita jsou zásadními aspekty. Svařování produkuje teplo, UV záření, kouř a zplodiny, proto se používají ochranné pomůcky, větrání a bezpečnostní normy. Kvalita bývá řízena standardy a dokumentací typu svařovacího postupu (WPS) a záznamů (WPQR), s ohledem na EN, ISO a místní normy. Svařování nachází uplatnění v stavebnictví, strojírenství, automotive a energetice.