vydechování

Vydechování (exspirace) je fáze dýchacího cyklu, při níž se vzduch z plic vytlačuje do prostředí. V klidu bývá vydechování převážně pasivní, vzniká uvolněním dýchacích svalů a elastickým smrštěním plic a hrudní stěny. Při námaze, řeči nebo svalové aktivitě se vydechování stává aktivně řízeným a zapojují se vnitřní mezižeberní svaly a břišní svaly, které zvyšují tlak v hrudní dutině a urychlují výdech.

Mechanismus vydechování spočívá v tom, že během inhalace se vzduch do plic dostává díky snížení intrapulmonálního tlaku pod atmosferický. Po ukončení nádechu se tlak v plicích postupně zvyšuje nad atmosferický, plíce se smrští a vzduch se vytlačí ven. Diaphragma relaxuje a pohybuje se vzhůru; hrudník se zmenšuje a alveoly se vyprazdňují.

Regulace vydechování probíhá v dýchacím centru mozkového kmene (medulla oblongata a most) a je ovlivňována chemoreceptory v karotických a aortálních tělesech. Zvyšující se hladina oxidu uhličitého (CO2), klesající pH a změny v krvi slouží jako signály pro změnu rychlosti a objemu výdechu. Vydechování hraje klíčovou roli při udržování rovnováhy pH krve a zbavování těla metabolického CO2.

V kontextu řeči a zpěvu je vydechování často cíleně řízené a prodlužované, aby se umožnila stabilní fonace. Klinicky se měří objem vydechnutého vzduchu (např. FEV1) a vydechovací fáze je klíčová v hodnocení respiračních onemocnění, jako jsou astma či CHOPN, kde je často narušena průchodnost dýchacích cest.