výdechu

Výdech (exspirace) je fáze dýchacího cyklu, při níž se vzduch z plic pohání ven z těla. Společně s nádechem tvoří základní rytmus dýchání. Při klidovém dýchání je výdech převážně pasivní a probíhá díky uvolnění bránice a elasticitě hrudního koše; během zátěže, řeči či zpěvu může být aktivní, kdy se zapojují vnitřní mezižeberní a břišní svaly.

V samotných plicích vzduch opouští alveoly a prochází dýchacími cestami až ven ústy či nosem. Výdech vyžaduje, aby tlak v plicích překročil atmosférický tlak; bránice se vrací do horní polohy a hrudník se stlačuje, což tlačí vzduch ven.

Regulace a význam: Dýchání řídí nervový systém v mozkovém kmeni, ale volní kontrola umožňuje řízený výdech při mluvení či zpěvu. Chemoreceptory sledují hladiny CO2, O2 a pH, a upravují frekvenci i hloubku výdechu podle potřeby metabolismu a prostředí. Při fyzické námaze roste rychlost a hloubka výdechu; poruchy výdechu se vyskytují u onemocnění dýchacích cest, jako jsou astma či CHOPN, a při relativně rychlém dýchání.

Složení a diagnostika: Exhalovaný vzduch je vlhčí a obsahuje více oxidu uhličitého než vdechovaný vzduch. Běžný obsah CO2 ve výdechu je kolem 4–5 %, zbytek tvoří dusík a kyslík (s poklesem O2 oproti vdechu). Výdech se používá v klinice k spirometriím (měření objemu a průtoku vzduchu, např. FEV1), capnografii pro monitoring koncentrace CO2 a v analýze dechu pro diagnostiku či monitoring některých onemocnění.