suburbanizací

Suburbanizace, v češtině často nazývaná suburbanizací, je proces přesunu obyvatelstva, bydlení a často i ekonomické činnosti ze centrálních městských jáder do okolních periurbanizovaných a okrajových oblastí. V důsledku toho vznikají suburbanizované čtvrti, nová sídla a změny v krajině, včetně rozvoje dopravních sítí a změn v využití půdy, často z ploch zemědělské a nezastavěné půdy na plochy pro bydlení a služby.

Historicky se suburbanizace v různých regionech rozvíjela v různém tempu, zesílení nastalo zejména po druhé polovině 20. století s nárůstem automobilismu, dostupností hypoték a rozvojem dopravy. Ve středoevropském prostoru, včetně České republiky, se tempo zvyšovalo po roce 1990 v souvislosti s privatizací bytového fondu, ekonomickým růstem a investicemi do infrastruktury, což vedlo k rozvoji širokého satelitního či docházkového okraje kolem velkých měst jako Praha a Brno.

Dopady suburbanizace zahrnují delší dojíždky, větší tlak na dopravní systémy, potřebu nových škol, služeb a infrastruktury, ale také tlak na rozlehlé plochy zemědělské a ekologické souvislosti. Politika urbanistického plánování často reaguje prostřednictvím územního plánování, limitů růstu, rozvoje dopravy orientované na veřejnou dopravu, regenerace brownfieldů a územní koncentrace nového bydlení kolem dopravních uzlů.

Měření suburbanizace sleduje změny hustoty osídlení, změny v krajině a podíl obyvatel žijících v okrajových částech měst. Suburbanizace je často diskutována vedle koncepce counter-urbanizace a urbanistické konvergence, s důrazem na udržitelnost, sociální rozrůznění a odolnost metropolitan, rajónů.