elektroizolaní

Elektroizolační pojem (někdy častěji označovaný jako elektroizolace) označuje soustavu materiálů, konstrukcí a postupů, které zabraňují nežádoucímu vedení elektrického proudu mezi vodivými částmi, mezi vodičem a zemí, či mezi částmi zařízení a uživatelem. Cílem je ochrana osob, zvířat a zařízení a zajištění spolehlivého provozu elektrických systémů.

Základní principy zahrnují dielektrickou pevnost, izolační odpor a rozměry oddělení. Clearance (vzdálenost mezi vodivými částmi) a creepage (dráha po povrchu izolantu) určují odolnost vůči oblouku a průniku povrchovým proudem. Izolace se dělí na základní izolaci, ochrannou izolaci, doplňkovou izolaci a funkční izolaci, jejichž kombinace zajišťuje požadovanou úroveň bezpečnosti.

Materiály a konstrukce elektroizolačních systémů zahrnují pevné izolanty (polymerní plasty jako PVC, XLPE, silikon, keramika), kapalné či gelové izolanty, a potahy na elektronických součástech. Izolace se používá ve vodičích a kabeláži, na součástech elektrických zařízení, v transformátorech a ve vysokonapěťových soustavách, včetně vzdušných a plynových izolací.

Testování izolace zahrnuje měření izolačního odporu, vysokonapěťový test (hipot) a zkoušky s částečným průchodem náboje, které posuzují odolnost proti průrazu a stárnutí. Faktor časové a environmentální degradace (teplota, vlhkost, UV záření, mechanické namáhání) se zohledňuje při navrhování a údržbě.

Mezinárodní a evropské standardy, jako IEC 60664 a IEC 60364, určují požadavky na izolaci a její zajištění v elektrických zařízeních a instalacích. V praxi se elektroizolace zohledňuje při návrhu, výrobě a provozu, aby se zabránilo rizikům úrazu elektrickým proudem, vzniku oblouku a chyb v izolaci. Ekologické a recyklační aspekty se sledují při konečném použití a vyřazení.