antiferomagnetických

Antiferomagnetický stav popisuje situaci, kdy se sousední magnetické momenty orientují antiparalelně. Výsledkem je téměř nulová zbytková magnetizace na makroskopické úrovni. V odborné literatuře se často objevují pojmy antiferomagnetických struktur a antiferomagnetických látek.

Popis uspořádání vychází z výměnných interakcí mezi elektrony a z Heisenbergova modelu. Existuje Néelova teplota, nad níž se uspořádání rozpadá a materiál přechází do paramagnetického stavu. V magnetismu se používá pojem střídavá magnetizace (staggered magnetization) jako pořadatelný parametr antiferromagnetů.

Klasifikace zahrnuje kolineární a nekolineární antiferromagnetismus. Při některých podmínkách nastává spin-flop přechod, kdy se orientace magnetických momentů mění pod vlivem vnějšího pole; Dzyaloshinské-Moriya interakce může způsobit malé zakřivení a vznik slabého ferromagnetismu.

Experimentálně se antiferromagnetismus projevuje nízkou magnetizací a charakteristickými vzory v neutronové difrakci. Mezi běžné antiferomagnetické látky patří MnO, NiO, FeO, FeF2 a Cr2O3.

V technologiích nacházejí antiferromagnetické materiály uplatnění v spintronice, zejména pro stabilizaci orientace pomocí exchange bias a v antiferromagnetických obvodech. Jsou také využívány ve senzorech a v magnetických zařízeních pro detekci.

Historie: koncept antiferromagnetismu zavedl Louis Néel ve 30. letech 20. století a dodnes tvoří základ moderního výzkumu a aplikací v magnetických materiálech.