vícejazynost

Vícejazyčnost (vícejazynost) je schopnost jednotlivec používat více než jeden jazyk v různých kontextech a situacích. Rozlišuje se na úrovni jednotlivce a na úrovni společnosti: individuální vícejazyčnost popisuje jazykový repertoár a úroveň ovládání jazyků člověka; společenská vícejazyčnost odkazuje na jazykovou skladbu a institucionální regulaci v rámci celé komunity.

Existují rozdílné vzorce osvojování: simultánní bilingvismus, kdy dítě od narození ovládá dva jazyky současně, a sekvenční bilingvismus, kdy se druhý jazyk učí později. Repertoár jazyků se dělí podle kontextu a účelu — například domovský jazyk, školní jazyk a cizí jazyk. V literatuře se používají pojmy additive bilingualism (druhý jazyk doplňuje a nezřetí původní jazyk) a subtractive bilingualism (druhý jazyk nahrazuje původní jazyk).

Vliv a procesy: Přepínání jazyků (code-switching) a translanguace jsou běžnými jevy, které umožňují plynulé využití jazykového repertoáru v reálných situacích.

Společensky: vícejazyčnost ovlivňuje jazykovou politiku, identitu a sociální integraci. Podporuje uchování rodného jazyka, kulturní rozmanitost a hospodářské příležitosti, ale může také čelit tlaku na asimilaci a diskriminaci. Vzdělávací systémy často zavádějí bilingvní programy či výuku v druhém jazyce, aby podpořily rovný přístup k jazykům.

Kognitivní aspekty: některé studie spojují vícejazyčnost s lepšími vykonavacími funkcemi a větší flexibilitou myšlení, jiné uvádějí nejistější výsledky; výzkum nadále probíhá a zohledňuje věk osvojování, jazykovou zkušenost a sociokulturní kontext.

V současnosti roste význam vícejazyčnosti zejména v migračních a globalizovaných společnostech; digitální zdroje a sociální sítě usnadňují udržování jazykových repertoárů, ale zároveň vyžadují nové postupy ve výuce a sociální integraci.