pozinkování

Pozinkování je ochranný povlak zinku nanášený na železné a ocelové díly. Hlavní účinek spočívá v ochraně proti korozi: zinek funguje jako obětovaná elektroda a vytváří ochrannou vrstvu, která chrání kov před vlhkostí a korozními látkami. Existují různé metody pozinkování, z nichž nejrozšířenější jsou hot‑dip galvanizování a elektrogalvanizování; méně časté jsou pozinkování za studena a chemické zinkování.

Hot-dip galvanizování (pozinkování ponorem) spočívá v očištění a odmaštění dílů, poté je díl ponořen do tavného zinku kolem 450 °C. Vznikají intermetalické vrstvy zinku s železem a na povrchu se tvoří silnější vrstva čistého zinku. Výstupní tloušťka vrstvy bývá v řádu desítek až stovek mikrometrů. Výhody zahrnují vysokou mechanickou odolnost a dlouhou životnost i v agresivních prostředích; nevýhodou může být nerovnoměrnost na složitějších tvarech a riziko poškození povlaku při nárazovém namáhání. Při nevhodném skladování může vzniknout bílá koroze.

Elektrogalvanizování (galvanizování elektrolýzou) se provádí elektrolytickým depozitem zinku z koupelí na bázi síranu zinečnatého. Návin vrstvy bývá tenčí, typicky několik mikrometrů až desítky mikrometrů, a povlak je velmi hladký a rovnoměrný. Tato metoda je vhodná pro složité tvary a díly s nároky na vysokou jakost povrchu, ale obecně poskytuje nižší odolnost proti korozi ve srovnání s hot‑dip galvanizováním ve stejném prostředí; často se používá u automobilových dílů, spojovacích prvků a plechových výrobků.

Standardy a provozní praxe definují kvalitu povlaku a tloušťky; nejznámější je EN 1461 pro hot‑dip pozinkování železa a oceli. Životnost povlaku závisí na prostředí a může dosahovat desetiletí až desítek let, zejména v exteriéru. Pozinkovaný materiál je recyklovatelný a zinek lze znovu využít.