silikátový

Silikátové označuje látky a minerály založené na silikátových jednotkách SiO4, v nichž mohou silikátové tetraedra sdílet vazby s dalšími kationty. Silikáty tvoří největší a nejrozšířenější skupinu minerálů na Zemi a tvoří významnou část zemské kůry, hornin a půd. Termín vychází z kombinace latinského silicium a řeckého lithos (kámen).

Struktura silikátů určuje jejich různorodost. Tetraedry SiO4 se mohou spojovat do různých polymerních struktur a podle toho se dělí na několik tříd: nesilika (nesosilicato), jednoduché řetězce (inosilikáty), dvojité řetězce (double chains), vrstvy (fylo­silikáty) a rámce (tektosilikáty). Příklady zahrnují olivín a garnet (nesosilikáty), pyroxeny a amfiboly (inosilikáty), muskovit a kaolinit (fylo­silikáty), křemen a feldspars (tektosilikáty). Každá třída má specifické chemické složení a fyzikální vlastnosti.

Přirozený výskyt a význam. Silikáty jsou hlavní složkou většiny hornin, včetně krystalických bazaltů, granitů a sedimentárních sedimentů. V zemských oborech hrají klíčovou roli ve studiu geologie, petrologie a půdních procesů. V průmyslu se silikáty používají při výrobě skla, keramických a slinovacích materiálů, cementů a dalších stavebních materiálů.

Bezpečnost a enviromentální aspekty. Některé silikátové minerály mohou představovat zdravotní riziko v podobě prachových částic (např. krystalický křemík při náročné respiraci). Mezi minerály s problematickými látkami patří i některé asbestosy, které jsou silikátové a mohou vyvolat onemocnění dýchacích cest.

Etymologie. Název silikát pochází z latinského silicium a řeckého lithos a v češtině se používá ve tvaru silikátové či silikátový pro popis minerálů či materiálů tohoto typu.