psychoakustické

Psychoakustika je vědní obor, který zkoumá vztah mezi fyzikálními vlastnostmi zvuku a jeho vnímáním. Zkoumá, jak člověk slyší a interpretuje hlasitost, výšku tónu, barvu zvuku (timbre), rytmus a prostorové dojmy. Cílem je popsat, jak fyzikální signály odrážejí psychologické zkušenosti a jak lze tyto poznatky využít v hudbě, komunikaci a zpracování zvuku.

Mezi klíčové koncepty patří sluchová citlivost k hlasitosti, maskování a filtrace zvuku. Sluch vnímá intenzitu odlišenou od frekvence a časování; existují takzvaná kritická pásma, která definují, jak jedna frekvence ovlivňuje vnímání jiné. Historicky byly vyvinuty křivky hlasitosti (Fletcher–Munson) a později sofistikovanější modely, například Zwickerův model hlasitosti, které kvantifikují, jak se zvuk mění vnímaně při různých podmínkách.

Použití psychoakustiky zahrnuje zpracování signálu, kompresi zvuku a hodnocení srozumitelnosti řeči. Při kodecích, jako MP3 a AAC, se využívá maskování k odstranění nepotřebných frekvencí a šumů bez výrazné ztráty vnímání. Dále se hodnotí metriky jako hlasitost, ostrost, hrubost a rychlost fluktuací, které slouží k hodnocení kvality zvuku a k navrhování lepšího poslechu.

V základním výzkumu psychoakustika zkoumá i sluchové zpracování scén, binaurální percepci a lokalizaci zdrojů. Praktické aplikace zahrnují zlepšení srozumitelnosti řeči v šumu, návrh sluchadel, architekturu sluchových prostředí a vývoj audio technologií pro zábavu a komunikaci.