mikroservisní

Mikroservisní architektura je architektonický styl vývoje softwaru, ve kterém je aplikace složena ze samostatně nasaditelných mikroservisů. Každý mikroservis řeší specifickou obchodní doménu a komunikuje s ostatními prostřednictvím lehké sítě, nejčastěji prostřednictvím API jako REST nebo gRPC. Mikroservisy bývají navrženy s vlastním databázovým modelem a samostatným nasazením, což umožňuje nezávislý vývoj a škálování.

Základní principy zahrnují rozdělení podle bounded contextů, nezávislé nasazení a autonomní správu dat. Komunikace mezi službami bývá co nejlehčí a často asynchronní; preference je API-first design. Technologie a programovací jazyky se mohou lišit mezi jednotlivými službami. Kontejnery a automatizace nasazení (CI/CD) podporují rychlou a opakovatelnou distribuci.

Mezi výhody patří lepší škálovatelnost, odolnost a izolace chyb, možnost rychlejšího vývoje a nasazení, a umožnění spolupráce menších týmů na různých službách. Decentralizovaná správa dat nabídne flexibilitu v perzistenci, i když vyžaduje pečlivé řízení konzistence.

Nevýhody a výzvy zahrnují vyšší komplexnost distribuovaného systému, potenciální latenci a riziko selhání sítě, nároky na monitoring a observabilitu, správu konfigurací, verzí a bezpečnosti. Transakce napříč službami bývají složitější a často řešeny eventual consistency. Řízení více služeb a týmů vyžaduje zodpovědný DevOps a sofistikované postupy testování, nasazení a správy provozu.

Použití: mikroservisní architektura je nejvhodnější pro větší a komplexní systémy s více doménami, kde je žádoucí škálovatelnost a týmová autonomie. Není však vždy vhodná pro malé projekty. Často se kombinuje s kontejnerizací (Docker), orchestrací (Kubernetes), gatewayemi (API gateway) a službovou sítí (service mesh). Populární technologie zahrnují Spring Boot, .NET Core, Node.js, RabbitMQ a Apache Kafka.