koncovku

Koncovka, v lingvistice též konecník nebo koncová sufix, je morfém uložený na konci slova, který vyjadřuje gramatické informace. V češtině a dalších slovanských jazycích koncovky patří mezi tzv. skloňovací a časovací affixy a slouží k označování pádu, čísla a rodu u podstatných a přídavných jmen a k osobě, čase, způsobu a vidu u sloves. Soubor koncovek daného vzoru se nazývá paradigmou a může se lišit podle skloňovacího či časovacího vzoru. Některé koncovky bývají nepravidelné či měněné podle tvaru kořene.

Přesný tvar koncovky se určuje podle gramatické kategorie, ke které slovo patří, a podle konkrétního slova v daném vzoru. Například u podstatných jmen se koncovky liší v jednotlivých pádech: u slova žena nominativ je žena, genitiv ženy, dativ ženě, akuzativ ženu, instrumentál ženou, lokál ženě. U sloves se koncovky mění podle osoby a čísla v čase, například ve současném čase českých sloves se tvar koncovky odvíjí od osoby (píšu, píšeš, píše, píšeme, píšete, píší).

Původ termínu koncovka je český výraz od slova konec s příponou -ovka, která zejména v lingvistice označuje „konec slova“ nesoucí gramatické znaménko. V širším kontextu mají koncovky srovnatelný význam i v jiných jazycích; ekvivalentem může být například polská koncówka nebo ruské окончание. Celkově koncovky představují klíčový mechanismus flexe, díky kterému slova mění tvar podle gramatických vztahů ve větě.