koncovky

Koncovky, v češtině též koncovky slovesné či skloňovací, jsou suffixy, které se váží ke kořenu slova a vyjadřují gramatické kategorie. Pocházejí od slova konec a slouží k inflexi; bez nich by slova ztrácela svůj čas, číslo, rod či pád. Termín koncovka se používá nejen pro podstatná jména, přídavná jména a zájmena, ale i pro slovesa a numerála.

V češtině koncovky určují skloňování u podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen, tedy jejich rodu, čísla a pádu. U sloves koncovky vyjadřují osobu a číslo v přítomném čase, čas a způsob v ostatních časech, a také rysy jako vid a způsob. Koncovky se liší podle skloňovacích tříd a výjimek, proto se v učebnicích a slovnících často uvádějí vzory a tabulky.

Příklady bez podrobné tabulky: u přídavných jmen se koncovka mění podle rodu, čísla a pádu podstatného jména, ke kterému se váží (například různé tvary pro mužský, ženský a střední rod v nominačním, genitivním či dativním pádě). U sloves bývá běžné, že se v přítomném čase objevují koncovky jako -ím, -íš, -í (př. jím, jíš, jí) podle osoby a čísla.

Koncovky jsou klíčovým nástrojem české syntaxe a morfologie, často používaným pojmem v učebnicích, lexikonech a v popisu skloňování a časování.