klonování

Klonování je proces vytváření geneticky identických kopií. V užším smyslu se rozlišují klonování molekulárního DNA, klonování buněk a klonování celých organismů. Cílem bývá získat více kopií genetického materiálu, studovat funkce genů, vyvíjet léčebné postupy nebo udržovat a rozmnožovat vysoce výkonné nebo ohrožené linie.

Klonování molekulárního DNA zahrnuje izolaci konkrétních DNA fragmentů a jejich vložení do nosiče, nejčastěji plasmidu. Nosič se replikuje v hostitelské buňce a vznikají geneticky totožné kopie fragmentu. Tato forma se široce používá v biotechnologiích, výrobě rekombinantních proteinů, diagnostice a výzkumu genů.

Reprodukční klonování usiluje o vytvoření geneticky identického jedince. Hlavní metodou je somatická jaderná transplantace (SCNT): jádro somatické buňky se vloží do enukleované oocyty, vznikající embryo se vyvíjí do blastocysty a je transferováno do náhradní matky. První úspěšné postupy vedly k narození zvířat, například Dolly v roce 1996, která byla první savčí klon z dospělé buňky. Reprodukční klonování vyvolává etické a bezpečnostní otázky a je v mnoha státech právně omezené či zakázané pro člověka.

Terapeutické klonování usiluje o získání embryonálních kmenových buněk pro regenerativní medicínu a výzkum nemocí. Cílem je produkovat buňky kompatibilní s pacientem bez imunologické rejekce. Tento výzkum vyvolává etické diskuse, zejména v souvislosti s embryony; alternativou jsou induced pluripotentní stem cells (iPSC), které nevyžadují klonování embryí.

Legislativní rámec se výrazně liší podle země; obecně je reprodukční klonování mnoha států omezené nebo zakázané, zatímco terapeutické a molekulární formy podléhají speciálním regulacím a autorským standardům. Klonování nachází uplatnění v zemědělství, biotechnologiích a výzkumu, avšak zůstává krátkodobě i dlouhodobě předmětem etických debat.