antifibrotických

Antifibrotická látka (antifibrotická terapie) označuje soubor látek a postupů, jejichž cílem je zabránit, zpomalit nebo zvrátit fibrotizaci—procesu, při němž dochází k nadměrnému ukládání extracelulárního matrix a vzniku zjizvení v tkáních. Fibroblasty se aktivují na myofibroblasty a syntetizují kolagen a další matrixové komponenty, což vede k rigiditě a poruše funkce postižené tkáně.

Hlavní mechanismy zahrnují tlumení TGF-β signální dráhy, modulaci dalších fibrogeních mediátorů (PDGF, CTGF, LOX), snížení aktivity myofibroblastů, zlepšení degradace matrix a změny v remodelaci tkáně. Některé antifibrotické strategie rovněž zahrnují protizánětlivou a antioxidační účinky.

V klinické praxi se antifibrotické léčby používají u některých chronických fibrotických onemocnění, zejména idiopatické plicní fibrózy (IPF) a dalších intersticiálních plicních onemocnění, stejně jako v některých jaterních, ledvinných či srdečních fibrotických stavech. V IPF jsou schváleny pirfenidon a nintedanib, které zpomalují pokles vitální kapacity plic a progresi fibrotických změn, ale nemoc nadále postupuje a léky nejsou curativní.

Mezi další příklady patří experimentální inhibitory signálních drah spojených s fibrogenezí (např. inhibitory LOX, blokátory TGF-β, galectin-3 inhibitory). Ve většině oblastí probíhají klinické zkoušky a výsledky jsou smíšené; úspěch v jedné chorobě nemusí přenášet do jiné.

Výzvy zahrnují heterogenitu fibrotických onemocnění, potřebu biomarkerů pro časnou detekci, a nutnost kombinací terapií. Budoucí vývoj směřuje k personalizované léčbě, bezpečnostnímu profilu a zlepšení kvality života pacientů.