vynucení

Vynucení je pojem užívaný k popisu donucování jiné osoby k určité činnosti, zdržení se činnosti nebo přijetí rozhodnutí pod hrozbou trestu, použitím síly nebo jiného nátlaku. Může mít charakter individuálního, skupinového i institucionálního působení a projevuje se fyzickým nátlakem, ekonomickým tlakem i psychologickým působením.

V právním a politickém kontextu se vynucení dělí na státní a nestátní. Státní vynucení zahrnuje policejní a soudní pravomoci, výkon rozhodnutí, uvalení sankcí či donucovací prostředky k prosazení práva. Nestátní vynucení zahrnuje vydírání, vyhrožování, nátlak při vymáhání dluhů a jiné formy nátlaku vůči jednotlivcům. Právně je vynucení legitimní jen tehdy, pokud je v souladu se zákonem, nutné a přiměřené a respektuje lidská práva; naopak zneužití moci, mučení nebo bezprávné zadržení představuje porušení práva a mezinárodních norem.

V mezinárodních vztazích se pojem vynucení používá k popisu donucovacích prostředků, jako jsou hospodářské sankce, vojenská hrozba či diplomatický nátlak, a v sociálních vědách se zkoumá, jak nátlak a moc ovlivňují jednání jedinců a skupin.

Etické otázky kolem vynucení se točí kolem rovnováhy mezi autonomie jednotlivce a legitimními zájmy společnosti. Opatření proti zneužití zahrnují dohled, transparentnost, právní kontrolu a dodržování mezinárodních i domovských norem.