viskoelastické

Viskoeelasticita označuje vlastnost některých materiálů kombinovat elastické i viskózní chování při deformaci. Elastická složka zajistí částečné a rychlé zotavení tvaru, viskózní složka způsobí časově závislou deformaci a ztrátu energie. Odezva materiálu tedy závisí na rychlosti zatížení, délce zatížení a historii zatížení.

V praxi se viskoelastické chování projevuje tím, že při rychlém namáhání je materiál téměř elastický, zatímco při pomalejším zatížení dochází k většímu protahování a pomalejšímu návratu. Teplota dále mění poměr mezi složkami a rychlost odpovědi.

Modely: Maxwellův model (pružina a viskozní člen v sérii) a Kelvin–Voigtův model (pružina a viskozní člen v paralelním uspořádání). Pro složitější chování se používá Standardní lineární solid (Zener). V dynamice se pracuje s komplexním modulem E*(ω) = E'(ω) + iE''(ω); E' je skladovací modul, E'' ztrátový modul; tan δ = E''/E' udává poměr ztráty k ukládání energie. V čase jsou důležité funkce G(t) a J(t).

Mezi typické viskoelastické materiály patří polymery a elastomery, gely a některé biologické tkáně (šlachy, chrupavky), asfalt a některá lepidla. Aplikace zahrnují tlumení vibrací, vibrační izolaci a biomedicínské i průmyslové systémy.

Měření provádí dynamická mechanická analýza (DMA) a rheologie; teplota a rychlost zatížení chování ovlivňují a často se používá time–temperature superposition pro extrapolaci chování mimo zkouškový rozsah.