spoluhlásky

Spoluhlásky jsou zvuky řeči, při jejichž artikulaci vzniká v ústní dutině určitá překážka nebo uzávěr vzduchu. Na rozdíl od samohlásek, které se tvoří při volném průtoku vzduchu, spoluhlásky vyžadují soustředěné zúžení řečových cest a často doprovodné jevy, jako je tření či znělost hlasivkami. Spoluhlásky se klasifikují podle místa artikulace, způsobu (mánu) artikulace a podle znělosti.

Místo artikulace zahrnuje široké spektrum pozic, například bilabialní (p, b), labiodentální (f, v), dentální a alveolární (t, d, n, s, z), postalveolární a palatalní (š, ž, č, ř, j) a velární (k, g). Některé zvuky mají specifické zápisy v češtině, například ch představuje velký frikativ /x/ a c je /ts/. Český jazyk provádí i výjimky a kombinace, které se zapisují digrafy (např. ch, dž, č).

Způsob artikulace rozlišuje plosivy (uzavření a náhlý uvolňovací tlak, např. p, b, t, d, k, g), frikativy (přetrvávající úzké průchody vzduchu, např. f, s, z, š, ž, h, ch), nosály (m, n), jakož i l/ř a další laterály a semivokály, které se považují za spoluhlásky v širším slova smyslu. Voicing (znělost) rozlišuje zvučné a nezvučné zvuky, což ovlivňuje rytmus a hlukovou strukturu slov.

Český systém obsahuje i zvláštní znaky a zvuky, jako řdrytá ř, které bývá popsáno jako rhotovaná zvuková souhra, a ch, které reprezentuje velký frikativ. Spoluhlásky hrají klíčovou roli v tvorbě slov, jejich odlišnosti ovlivňují fonotaktiku, výslovnost a srozumitelnost.