výslovnost

Výslovnost je soubor pravidel a návyků, podle nichž se ve mluvené řeči realizují zvuky slov. Zahrnuje segmentální složku, tedy výslovnost jednotlivých hlásek (fonémů), a suprasegmentální složku, která zahrnuje intonaci, přízvuk, délku samohlásek, rytmus a tempo řeči. Výslovnost se liší podle jazyka, dialektu, sociálních a situačních faktorů a často se odlišuje od psané podoby slova. U cizích slov může záležet na spisovném standardu i regionálních zvyklostech.

V češtině se výslovnost projevuje v několika konkrétních rysech: délka samohlásek (krátké a dlouhé), změny tvrdých a měkkých souhlásek a jejich kombinace v slabikových shlucích. Přízvuk bývá ve standardní češtině obvykle na první slabice slova; intonace a tempo věty ovlivňují srozumitelnost a význam. Regionální rozdíly vedou k různým variantám výslovnosti, které mohou působit jako identifikační znaky dané oblasti. Pro studium a popis výslovnosti se často používá Mezinárodní fonetická abeceda (IPA) a autentická posluchová cvičení, která napomáhají porozumění a rekonstrukci zvukového obrazu češtiny.