frikativy

Frikativy jsou souhlásky, při jejichž artikulaci vzduch prochází úzkým průchodem dutiny ústní, hrtanu nebo dalších částí dýchacího ústrojí, čímž vzniká turbulence a kontinuální zvukový šum. Na rozdíl od ploziv, které proud vzduchu na krátkou chvíli úplně zastaví, se u frikativ šum udržuje po celou dobu tvorby zvuku. V mezinárodní fonetické abecedě (IPA) jsou frikativy popsány podle místa i způsobu artikulace.

Místo artikulace dělí frikativy na různé skupiny: labiodentální f, v; dentalní θ, ð; alveolární s, z; postalveolární š, ž; velární x, h; a dále existují i palatální či alveolo‑palatální varianty v různých jazycích. Podle hlasitosti se rozlišují na nehlasné (např. f, s, θ, š) a znělé (např. v, z, ð, ʒ).

Sibilantní frikativy mají ostrý, vysokofrekvenční šum a zahrnují například s, z, š (ʃ), ž (ʒ). Nesibilantní frikativy produkují tlumenější, hladší zvuk a zahrnují f, v, x, h a některé další varianty. Rozdílnost ve spektru frikace ovlivňuje rozlišovací schopnost jazyků a jejich fonologii.

V rámci jazykovědy hrají frikativy důležitou roli pro kontrast a historický vývoj zvukových systémů; mohou vznikat i rekonstrukcí z jiných zvukových soustav a jejich přítomnost či absence ovlivňuje fonologická pravidla jednotlivých jazyků.