sebereflexí

Sebereflexe je proces aktivního zvažování vlastních myšlenek, pocitů, motivací a jednání s cílem získat lepší porozumění sobě samému a zlepšit budoucí chování. Termín vychází z předpony sebe- a reflexe. V psychologickém a pedagogickém kontextu se sebereflexe často spojuje s metakognitivním zvažováním vlastního poznávání a regulace chování.

V rámci filozofie a psychologie se sebereflexe rozlišuje od introspekce; zatímco introspekce se soustřeďuje na popis vnitřních stavů, sebereflexe zahrnuje analýzu příčin a důsledků vlastního jednání v sociálním kontextu a zvažování možností změny. V pedagogice a vzdělávání bývá považována za klíčový prvek reflexivního učení. V profesní praxi se pojí s koncepty reflexivní praxe Schönova typu a s Kolbovým cyklem zkušenosti, který zahrnuje reflexi jako prostředek k abstrakci a následnému zkoušení nových postupů. V transformativním učení Mezirow zdůrazňuje sebereflexe jako prostředek k překódování narativního rámce a zlepšení kritického myšlení.

Mezi praktické formy sebereflexe patří vedené reflexe, psaní deníku, skupinové reflexe, sebereflexivní cvičení, meditace a techniky mindfulness. V profesním a vzdělávacím kontextu se používají k posílení sebedůvěry, seberegulace, rozhodovacích dovedností a etického jednání. Na druhé straně může nadměrná sebereflexe, zejména ve formě rumination, vést k úzkosti a paralyzujícímu přemýšlení.

Vzdělávání a pracovní prostředí často začleňují sebereflexi do programů pro zlepšení výkonu a učení. Výzkum v oblasti sebereflexe zahrnuje jak kvalitatívní, tak kvantitativní metody, včetně různých dotazníků a struktur, které měří schopnost reflexe, vhled a seberegulaci.