písudkový

Přísudkový, často zapisovaný i jako písudkový v textech bez diakritiky, je termín z české mluvnice, který označuje vztah mezi přísudkem a doplňkem, jenž plní funkci predikativního doplnění. Používá se k popisu tvarů a slovních tříd, které doplňují větu v roli predikátu, tedy vyjadřují stavu nebo vlastnost podmětu prostřednictvím spojovacích sloves.

Etymologie a význam

Slovo vychází z pojmu přísudek (gramatický člen vyjadřující děj, stav nebo vlastnost) a přípony -ový, která v češtině tvoří adjektivní význam „patřící k“. V kontextu mluvnice se tedy jedná o charakteristiku doplnění, které se váže na přísudek. Hlavní význam spočívá v tom, že predikativní doplnění doplňuje význam věty a přiznává jí další rozměr, často vyjádřený jmenným nebo adjektivním výrazem.

Použití a příklady

Přísudková doplnění bývají vyjádřena jménem, adjektivem či jiným nominalizovaným výrazem a spojovaná bývá slovesa, která vyjadřují stav či změnu stavu (např. být, zdát se, považovat). Příklady:

- Dům je velký. (velký je predikativní jméno, doplňující význam přísudku.)

- To je dobrý nápad. (dobrý nápad je predikativní nominalizace.)

- Pro naši družbu to bylo prospěšné. (prospěšné vyjadřuje stav prostřednictvím predikativního doplnění.)

Související pojmy

V české mluvnici se rozlišuje jmenný přísudek a slovesný přísudek; predikativní doplnění patří mezi doplnění, která vytvářejí jmenný prvek přísudku. Termín bývá uveden v odborné literatuře k popisu funkčního vztahu mezi slovesem a doplněním ve větě.

Poznámka

V některých textech se objevuje varianta bez diakritiky, která může v praxi znamenat shodu s termínem přísudkový; v moderní mluvnici je správný tvar přísudkový.