inhalací

Inhalace znamená proces vdechování par, kapalin nebo aerosolů do dýchacích cest. V medicíně se inhalace používá zejména k lokálnímu podání léčiv, k zvlhčování sliznic a ke změkčení či uvolnění hlenů. Cílem je dosažení rychlejšího účinku při nižším systémovém zatížení organismu.

Způsoby inhalace se liší podle zařízení a použitých látek. Parní inhalace používá páru z horké vody, často v kombinaci se soli či léčivými roztoky; s ohledem na riziko popálení se nedoporučuje pro malé děti a vyžaduje dohled. Nebulizace spočívá v tvorbě jemného aerosolového mraku ze léčivého roztoku pomocí kompresorového či ultrazvukového přístroje; používá se například pro bronchodilátory, kortikosteroidy a fyziologický roztok. Inhalátory do plic zahrnují inhalátory s dávkou (MDI) a suchý prášek (DPI); často se používají spolu se spacerem, aby se zvýšila účinnost dávky. Nosní inhalace se používá k léčbě horních cest dýchacích a suchosti nosní sliznice, například pomocí fyziologických roztoků nebo medicinálních roztoků.

Indikace sahají po astmatu a CHOPN (chronické obstrukční plicní onemocnění), akutních zánětech dýchacích cest, bronchitidách, sinusitidách a alergických stavech. Inhalace mohou být součástí léčebných režimů v otorinolaryngologii i při rehabilitačních postupech, např. pro zvlhčení a zkapacitnění dýchacích cest.

Bezpečnost a rizika zahrnují riziko popálení u parních inhalací, infekce při špatné údržbě nebulizátorů a nesprávné dávkování u inhalátorů. Při použití esenciálních olejů existuje riziko podrážení dýchacích cest a alergických reakcí, zejména u dětí. Před zahájením inhalace by se měly řídit pokyny zdravotnických pracovníků a návody k použití jednotlivých zařízení a léků.