endosymbiotickou

Endosymbiotická teorie, často označovaná jako endosymbiotická hypotéza, je evoluční model popisující vznik eukaryotních buněk z prokaryotních partnerů, kteří žili uvnitř hostitelské buňky v symbiotickém vztahu. Podle teorie se původně samostatné organismy spojily a vyvinuly do vzájemně závislých interních struktur; některé z nich se později staly organely, například mitochondrie a chloroplasty.

Historie a důkazy: Myšlenku formulovali autoři v polovině 20. století a široké uznání získala díky práci Lynn Margulisové a následným genetickým důkazům v 70. a 80. letech. Klíčovým argumentem je skutečnost, že mitochondrie a chloroplasty mají vlastní kruhovou DNA, 70S ribozomy, dvojité membrány a replikují se podobně jako bakteriální buňky.

Důkazy a mechanismy: Genetická a molekulární data ukazují na bakteriální původ mitochondrií (přibližně z alfa-proteobakterií) a chloroplastů (z cyanobakterií). V průběhu evoluce došlo k redukci genomu a specializaci funkcí ve prospěch hostitelské buňky, která tyto endosymbionty využívala k energetickým a biosyntetickým procesům.

Důsledky a současný stav: Endosymbiotická teorie objasňuje vznik komplexních eukaryotních buněk a jejich energetických systémů. Dnes je široce přijímaná v biovědách. Endosymbiotické vztahy se stále vyskytují v různých organismech, včetně lišejníků a dalších forem mikrobní symbiózy, a představují klíčový aspekt evoluce života na Zemi.