derealizací

Derealizace je dissociativní symptom nebo stav, při němž člověk vnímá okolní svět jako odcizný, nereálný nebo snový. Lidé s derealizací často popisují, že prostředí působí mechanicky, mdlě nebo nepřirozeně. Přitom si uvědomují, že realita existuje, ale jejich vnímání ji deformuje.

Příznaky zahrnují trvalý či opakovaný pocit odcizení světa; změny v percepci reality – objekty se mohou jevit nevýrazné, vzdálené nebo barvy a světlo mohou působit nepřirozeně; čas může plynout jiným tempem; často bývá doprovázena depersonalizací, tedy pocitem odtržení od vlastního těla či mysli.

Příčiny a spouštěče jsou rozmanité. Derealizace se může objevit při úzkostných poruchách, PTSD, depresi, návykových látkách, abstinenčních stavech i při silném stresu. Objevit se může i samostatně jako derealizační porucha (DPD). Mechanismus není plně objasněn; předpokládá se dysregulace CNS sítí, které zajišťují integraci vnitřních a vnějších podnětů a pocit reality.

Diagnóza a léčba: derealizace je často symptomem spíše než samostatnou diagnózou a vyžaduje vyšetření odborníkem, aby se odlišila od psychóz a jiných poruch. Léčba zahrnuje psychoterapii (např. kognitivně-behaviorální terapie, grounding techniky, EMDR) a u některých pacientů mohou být užívány léky na úzkost či depresi. Prognóza je variabilní; u některých jde o epizodické stavy, u jiných o chronický průběh.

Epidemiologie: přesná prevalence není známa; vyskytuje se napříč poruchami a věkovými skupinami, obvykle začíná v adolescenci či mladé dospělosti.