autoimunitním

Autoimunitní onemocnění jsou skupinou poruch, při nichž imunitní systém ztrácí toleranci vůči vlastnímu tělu a napadá vlastní buňky a tkáně. To vede k chronickému zánětu, poškození orgánů a různým funkčním poruchám. Příčiny bývají multifaktoriální a zahrnují genetickou predispozici, environmentální faktory (infekce, kouření, UV záření) a hormonální vlivy. Základem je narušení imunologické tolerance, které umožní autoreaktivním T buňkám a B buňkám reagovat na vlastní antigeny. Dochází k tvorbě protilátek cílených proti vlastnímu tělu a k imunitním reakcím, které vyvolávají zánět a poškození tkání.

Autoimunitní onemocnění se dělí na orgánově specifická a systémová. Do orgánově specifických patří cukrovka typu 1, Hashimotoova thyreoiditida, Gravesova nemoc, myasthenia gravis a Addisonova choroba. Systémová onemocnění zahrnují lupus erythematodes, revmatoidní artritidu, Sjögrenův syndrom, sklerodermii a vaskulitidy. Klinické příznaky jsou variabilní a závisí na postižených orgánech.

Diagnostika vyžaduje spojení klinických nálezů s laboratorními a obrazovými testy. Mezi laboratorní markery patří protilátky cílené proti vlastnímu tělu (např. ANA, anti-dsDNA, anti-TPO) a zánětlivé ukazatele (CRP, ESR). Diagnóza často vyžaduje i zobrazovací metody a někdy biopsii.

Léčba je individuální a cílená na potlačení imunitního záchvatu, zmírnění zánětu a zvládnutí symptomů. Používá se kortikosteroidy, imunosupresiva (např. azathioprine, metotrexát, mykofenolát mofetil), DMARDs a biologická léčba (inhibitory TNF, další cílené terapie). Prognóza je různá; u mnoha onemocnění lze dosáhnout remisi nebo stabilizace stavu s včasnou a správně vedenou léčbou. Výzkum směřuje k lepšímu pochopení genetických a imunitních mechanismů a k vývoji nových terapeutických možností.