Chladivo

Chladivo je látka používaná v chladicích a klimatizačních systémech k absorbování tepla během evaporace a k jeho přenesení po uzavřeném okruhu během kondenzace. V systému se chladivo cyklicky mění mezi kapalnou a plynnou fází, čímž umožňuje chlazení místa spotřeby. Výběr chladiva ovlivňuje energetickou účinnost, provozní tlaky a bezpečnost zařízení i dopad na životní prostředí.

Klasifikace chladiv zahrnuje halogenovaná chladiva (CFC, HCFC, HFC a HFO) a přírodní chladiva (oxid uhličitý R-744, amoniak R-717, uhlovodíky jako R-290 a R-600a). Každé chladivo má specifické provozní tlaky a teploty, stejně jako environmentální charakteristiky včetně ozonového deplečního potenciálu a globálního oteplovacího potenciálu. Dříve široce používaný R-134a má značný GWP; alternativy s nižším GWP zahrnují R-600a a R-290.

Regulační rámce se zaměřují na omezování škodlivých účinků chladiv na ozonovou vrstvu a klima. Montrealský protokol a jeho doplnění (Kigali) postupně omezují vyrábění některých látek; Evropská unie zavádí F‑gas regulaci k redukci emisí a podpoře recyklace. Národní a mezinárodní normy definují požadavky na bezpečnost, označování a provozní postupy.

Bezpečnost a provoz závisí na vlastnostech chladiva. Některá jsou toxická (například amoniak), jiná vysoce hořlavá (některé uhlovodíky), zatímco jiné jsou prakticky netoxické, avšak vyžadují zvláštní tlakovou integritu systému a kontrolu úniků. Správný návrh, údržba a recyklace snižují rizika i environmentální dopady.

Budoucnost chladiv se orientuje na nízký GWP, bezpečnost a energetickou účinnost. Využívají se nehořlavé nebo nízkohořlavé alternativy, mechanismy pro efektivní úsporu energie a širší recyklace po skončení životnosti.