základnost

Základnost (základnost látky) je chemický pojem popisující vlastnost látky působit jako zásada v chemických reakcích. V klasické Brønsted–Lowry definici je základ látka, která přijímá proton (H+). V širším, Lewisově definici je základ látka, která poskytuje elektronový pár reagující s elektrofilním partnerem. V praxi se pojem používá jak pro popis chemických reakcí, tak pro hodnocení síly základů v různých prostředích, například ve vodném roztoku.

Alkalita a základnost jsou příbuzné, ale odlišné pojmy. Alkalita (alkalita vody) vyjadřuje kapacitu systému neutralizovat kyseliny a udržovat pH, často měřenou titrací, a má kořeny v iontech hydroxidu a uhličitanech (HCO3−, CO3^2−). Základnost látky tedy nemusí nutně odpovídat její alkalitě v půdě či vodě, ale obě pojmy souvisejí s tím, jak látky přijímají protony nebo neutralizují kyseliny.

Síla základů se v roztocích měří různými způsoby. Silné zásady, jako hydroxidy sodný a draselný (NaOH, KOH), rychle disociují a silně přijímají protony. Slabé zásady, například amoniak NH3 nebo aminy, mají menší afinitu pro protony. V organické chemii síla základů závisí na stabilitě konjugované kyseliny a na modifikacích prostředí; faktory jako hybridizace, rezonanční stabilita, indukční efekty a exteriérové solvací hrají roli. Obecně platí, že sp3-hybridizované atomy s volnými elektronovými páry bývají více zásadní než jejich sp2 protějšky, rezonance může zásadnost snižovat a solventní efekt může její sílu posílit či oslabit.

Základnost se používá v chemickém syntetickém plánování, v environmentální chemii, při úpravě vody a půdy a v mnoha dalších aplikacích, kde je potřeba porozumět schopnosti látek přijímat protony a reagovat s kyselinami.