recombinantních

Rekombinantní technologie (anglicky recombinant technology) je soubor metod, které spojují genetický materiál z různých zdrojů a umožňují jeho vložení do hostitelského organismu či do nosiče DNA. Hlavním cílem je vytvoření rekombinantních molekul nebo organismů s požadovanými vlastnostmi, například expresí specifických proteinů.

Základní pojmy zahrnují rekombinantní DNA, vektor (často plazmid), hostitelský systém (bakterie, kvasnice, buňky živočišné či rostlinné), enzymy pro štěpení a ligaci DNA, regulační prvky (promotor, terminátor) a marker pro selekci.

Postup obvykle zahrnuje izolaci cílových genů a jejich úpravu, vložení do vhodného vektoru a následný přenos do hostitele (transformace, transdukce). Poté následuje výběr a ověření, že molekula nese požadovanou sekvenci a je exprimovaná.

Aplikace rekombinantní technologie jsou široké: výroba léčiv a diagnostických nástrojů (inzulin, lidský růstový hormon, vakcíny, terapeutické proteiny); průmyslová biotechnologie (enzymy, biokatalyzátory); zemědělství (transgenní plodiny a mikroorganismy s požadovanými vlastnostmi).

Bezpečnost a etika hrají důležitou roli: rekombinantní techniky nesou biologická rizika, včetně šíření genetických informací a nepředvídaných účinků na ekosystémy. Regulace zahrnuje posouzení rizik, biosafety úrovně a schválení příslušnými orgány; součástí je i diskuse o etice a veřejném souhlasu.

Historie se datuje do 70. let 20. století; klíčové momenty zahrnují veřejnou diskusi na konferenci Asilomar v roce 1975 a pozdější komerční úspěchy, například inzulín rekombinantního původu uvedený na trh v 80. letech.