souhláskách

Souhlásky jsou třída zvuků vznikajících uzávěrem nebo zúžením vzduchového proudu v ústní dutině. Na rozdíl od samohlásek při jejich artikulaci bývá proud vzduchu více omezen a výslovnost často odlišuje jednotlivé zvuky. V češtině se souhlásky popisují podle způsobu artikulace, místa artikulace a znělosti. Z hlediska způsobu artikulace se dělí na obstruenty (plosivní, frikativní a afrikativní) a na sonoranty (nosní, vibranta a semivokály). Obstruenty bývají znělé nebo neznělé a mohou v různých pozicích slova měnit znělost, například v koncovkách bývá výslovnost často devoizována.

V češtině také existuje systém měkkých a tvrdých souhlásek, který se projevuje v výslovnosti v závislosti na okolních zvukových vlivech, zvláště před i, y a e. Palatalizace a měkkost jsou významnými rysy české fonologie a ovlivňují to, jak souhlásky zapadají do okolních samohlásek a souhlásek.

Zápis souhlásek v češtině vychází z české abecedy; některé zvuky se zapisují digramy či speciálními znaky. Například ch představuje velký velární šum [x], č [t͡ʃ], š [ʃ], ž [ʒ], dž [d͡ʒ], c [ts]. Ř je zvláštní česky charakterizovaná hláska s kombinovanou rezonancí. Některé souhlásky lze psát i pomocí diakritiky, která věnuje pozornost jejich zvláštnímu zněnostnímu či měkkostnímu příznaku.

Souhlásky tvoří základ české fonologie a jejich kombinace s vokály určuje fonotaktiku a výslovnost slov napříč dialekty a slovesnými tvary.