normalizací

Normalizace označuje proces transformace databázových schémat tak, aby minimalizovala redundanci a závislosti mezi daty, což zvyšuje integritu a efektivitu databáze. Tento koncept byl poprvé formálně popsán E. F. Coddem v roce 1971 a je základem relačních databázových systémů. Cílem normalizace je dosáhnout takové struktury, kde každá informace je uložena pouze jednou a změny nebo dotazy na data jsou co nejjednodušší.

Normalizace probíhá postupně v několika fázích, známých jako normalizační formy (NF). První formou je první normalizační forma (1NF), která vyžaduje, aby každý atribut obsahoval atomární hodnoty (tj. nelze jej dále rozložit) a aby každá tabulka měla primární klíč. Druhá normalizační forma (2NF) vyžaduje splnění 1NF a odstranění částečných závislostí, tedy aby všechny atributy závisely na celém primárním klíči. Třetí normalizační forma (3NF) dále eliminuje transitivní závislosti, kde atribut závisí na jiném atributu, který není součástí primárního klíče.

V praxi se často používají i další normalizační formy, jako například Boyce-Coddova normalizační forma (BCNF), která je striktnější variantou 3NF, nebo vyšší normalizační formy, jako 4NF nebo 5NF, které řeší další typy závislostí. Přestože normalizace zlepšuje strukturu databáze, může vést k nadměrnému rozdělování tabulek, což zhoršuje výkon při častých dotazech na spojené data. V takových případech se může uplatnit denormalizace, která záměrně zavádí redundanci pro zlepšení výkonu.

Normalizace je důležitým nástrojem pro návrh databázových systémů, zejména v aplikacích, kde je klíčové zajistit konzistenci a spolehlivost dat. Je však třeba ji aplikovat s ohledem na konkrétní požadavky projektu, aby se dosáhlo optimálního kompromisu mezi integritou dat a výkonem.