limbická

Limbický systém je soubor mozkových struktur, jejichž hlavní funkcí je zpracování emocí, motivace a paměti. Termín se používá k popisu oblastí, které spolu propojují emoční význam událostí s pamětí a autonomními reakcemi, což umožňuje rychlé a adaptivní chování.

Mezi klíčové struktury limbického systému patří amygdala, hippocampus, cingulární kůra (gyrus cinguli), fornix, hypothalamus a thalamus, dále mammilární tělesa a septální jádra, a entorhinální kůra. Důležité jsou také spojení s orbitofrontální kůrou a dalšími limbickými a asociativními oblastmi kortexu. Funkce těchto struktur se překrývají a vytvářejí složité sítě pro vznik a modulaci emocí, emoční paměti, odměňování, motivace a reakcí na stres, stejně jako regulaci autonomních a endokrinních procesů.

Historie pojmu limbický systém sahá do poloviny 20. století; koncept zavedl Paul D. MacLean jako soubor struktur, které by spojujily emoce a paměť. Před ním Broca hovořil o limbickém laloku a Papezův kruh popsal trasu propojení hippocampu, hypothalamu, thalamu a fornix jako klíčovou cestu pro emoční paměť. V moderní neurovědě se termín limbický systém používá i jako širší, fuzzy pojem zahrnující funkční sítě, které překračují tradiční anatomické hranice a zahrnují interakce mezi subkortikálními jádry a kortikálními oblastmi.

Poruchy limbického systému mohou souviset s afektními poruchami, úzkostí, PTSD, poruchami paměti a některými formami epilepsie temporálního laloku, což podtrhuje jeho význam pro emocionální a kognitivní funkce.