dekolonizaci

Dekolonizace je proces, při němž bývalé kolonie získávají politickou, ekonomickou a kulturní suverenitu a vstupují do mezinárodního společenství jako samostatné státy. Zahrnuje ukončení nadřazené koloniální správy, změny ústav a politických struktur, a řešení národnostní identity a občanských práv.

Historie dekolonizace je spjata s druhou světovou válkou a vzrůstajícím mezinárodním tlakem na právo na samostatnost. Vlny nezávislosti se konaly v letech 1940–1970. Klíčové momenty zahrnují Indii a Pákistán (1947), Alžírsko (1962), Indonésii (1945–1949) a vznik většiny afrických a karibských států v 50. až 70. letech. OSN a hnutí nezúčastněných zemí podpořily mezinárodní rámec pro uznání suverenity.

Mechanismy dekolonizace zahrnují vyhlášení nezávislosti, vyjednávání s bývalou koloniální mocí, mírové dohody, ústavní změny a referenda. V některých případech zůstal v ekonomické a vojenské sféře vliv bývalých mocností; pojem neokolonialismus popisuje pokračující ekonomickou závislost a politické vlivy i po získání politické nezávislosti.

Důsledky dekolonizace zahrnují vznik nových států a transformaci institucionálních rámců, stejně jako výzvy spojené s hranicemi, etnickými konflikty, rozvojem a nerovnostmi. V současnosti se často mluví také o dekolonizaci kultury, vzdělávání a veřejného prostoru — o revizi kurikula, muzeí a paměťových institucí, aby reflektovaly pluralitu minulosti.