zásaditosti

Zásaditost (zásaditost látky) označuje v chemii a příbuzných oborech vlastnost látky působit jako zásada. V klasické definici podle Arrheniuse vznikají zásady v roztocích hydroxidové ionty (OH−), zatímco podle Brønstedovy–Lowryho teorie zásady přijímají protony. V širším smyslu se pojem často používá i k popisu schopnosti látky působit jako báze v reakcích a k její základní síle.

V chemické praxi rozlišujeme sílu zásad (základovitost) látky: silné zásady se v roztocích plně disociují a jejich reakční schopnost je vysoce predikovatelná (např. hydroxidy alkalických kovů). Slabé zásady se částečně disociují (např. amoniak NH3). Zásaditost tedy není jen o tom, zda látka může přijmout proton, ale také jak silně a v jakém prostředí k reakci dochází.

V kontextu vody a roztoků se často hovoří o alkalinitě. Alkalita značně souvisí s kapacitou neutralizovat kyseliny, tj. o její bufferingové schopnosti. Hlavními složkami v přírodních vodách bývají uhličitanové, hydrogenuhličitanové a hydroxidové anionty. Alkalita se měří titrací a využívá se při posuzování vlivu na pH a ochrany živých organismů.

V geologii a zemědělství se pojem používá i jako indikátor zásaditosti hornin nebo půd. Zásaditost hornin (např. bazické vs. žulové typy) odráží chemické složení a vliv na pH půdních prostředí, což ovlivňuje dostupnost živin pro rostliny.

Shrnuto, zásaditost je koncepční pojem s různými kontexty: chemická zásadovitost, síla zásad, a alkalita v roztocích. Je to relativní pojem, závislý na chemickém prostředí a na konkrétní reakci.