radiokarbonovém

Radiokarbon, čili 14C, je radioaktivní izotop uhlíku s poločasem přeměny přibližně 5730 let. Vzniká v horní atmosféře kosmickými paprsky, které prostřednictvím reakce 14N(n,p)14C mění část dusíku na radiokarbon. Oxid uhličitý obsahující 14C se šíří v biosféře a je začleňován živými organismy prostřednictvím fotosyntézy a potravního řetězce. Když organismus žije, jeho poměr 14C/12C je vyrovnaný s atmosférou; po smrti se 14C nepřijímá a rozpadá na 14N, což umožňuje časové odhadování.

Radiokarbonové datování vychází z měření poměru 14C k 12C v organickém materiálu a jeho porovnání s aktuálním atmosférickým poměrem. Metoda umožňuje určovat věk vzorků zhruba do 50 000 let, s nejistotami ovlivněnými typem vzorku a kalibračními korekcemi.

V současnosti se nejčastěji používá AMS (accelerator mass spectrometry), která počítá jednotlivé atomy 14C a vyžaduje jen malé množství vzorku. Tradiční metoda LSC (liquid scintillation counting) měří emitované beta záření. Výsledky se kalibrují pomocí kalibračních křivek (IntCal a další), které zohledňují variabilitu 14C v atmosféře v čase.

Použití radiokarbonového datování je klíčové v archeologii, paleoekologii, geologii a klimatologii pro datování organických zbytků, dřeva, kostí a dalších materiálů. Omezení zahrnují rezervoárové efekty u mořských a sladkovodních organismů, kontaminaci a omezenou relevanci pro materiály bez uhlíku.