hermeneutiky

Hermeneutika (z řeckého hermeneuein – vykládat) je teoretická disciplína zabývající se teorií a metodami interpretace textů, řeči a dalších symbolických projevů ve společnosti. Zkoumá, jak se význam vytváří a jakým způsobem čtenář, posluchač či instituce pronikají do významů v literatuře, náboženství, právu, historii a kultuře, a jak kontext, tradice a předporozumění ovlivňují porozumění.

Historie a významní představitelé: Schleiermacher zdůraznil rekonstrukci autorova záměru a jazykovou rovinu vykladu; Wilhelm Dilthey rozšířil hermeneutiku na humanitní vědy jako základní metodologii interpretace lidské činnosti. V 20. století rozvinuli Heidegger a Gadamer filozofickou hermeneutiku jako ontologický a dialogický proces; pro Gadamera je porozumění produktem výměny horizontů mezi čtenářem a tradicí. Paul Ricoeur rozvíjel interpretaci znaků a symbolů a zdůraznil narativní dimenzi identity, spojení interpretačních rovin a reflexi nad vlastní interpretací.

Klíčové koncepce: hermeneutický kruh popisuje vzájemnou závislost porozumění celku a jeho částí; horizonty představují kontexty, které ovlivňují význam, a jejich fusion (fúze horizontů) znamená vzájemné sblížení čtenářova a textového kontextu. Důraz bývá kladen na předporozumění, historický kontext a pluralitu významů v různých kulturách a dobách.

Aplikace: hermeneutika zasahuje biblickou a teologickou, právní, literární a kulturní hermeneutiku, stejně jako filozofickou a interkulturní interpretaci. V současnosti ovlivňuje i vědecké a digitální praktiky, včetně interpretace textů, dat a technických artefaktů v širším sociálním kontextu.