Dishabituace

Dishabituace je psychologický a neurobiologický jev, při němž po habituaci na určitý podnět dojde k obnovení původní odpovědi, pokud se objeví nový, výrazný podnět, změna kontextu nebo zvýšená arousal. Jde tedy o návrat citlivosti na podnět, nikoli o nové učení; reakce není trvale zrušena, jen dočasně potlačena a pak znovu vyvolána změnou okolností.

Mechanismus dishabituace bývá spojen se zvýšením pozornosti a celkové arousal, které resetuje habituované systémové odezvy. Obnovu odpovědi často vyvolává novost, změna modalit podnětu či změna kontextu, případně nárazový silný stimul. Shodné je, že samotná habituace nepřestává existovat, ale vychází z nových podnětových kontextů. Délka efektu bývá krátkodobá a bývá závislá na konkrétním systému a situaci.

Experimentálně se dishabituace zkoumá v různých modelech. V klasických modelech používaných v neurovědách, jako je gillová odrážecí reakce u plžů (Aplysia) nebo reflexy u dalších členovců, se po habituaci na opakovaný podnět aplikuje silný novotvorný podnět a znovu se objeví původní odpověď na první podnět. U lidí lze dishabituaci pozorovat při náhlém startovacím podnětu, který obnoví reakce na dříve utlumené stimuly.

Vztah k dalším jevům: dishabituace je odlišná od spontánního obnovení (obnovení bez nového podnětu) a od senzibilizace (nárůst reakce v důsledku aversivních nebo silných podnětů). Pochopení této problematiky napomáhá interpretovat pozornost, vnímání a adaptaci v měnícím se prostředí a má dopady v klinické praxi i v designu prostředí podporující udrženou pozornost.